Viděli jste pohádku V hlavě? Tak to si určitě vzpomenete na růžového slona Ding Donga, imaginárního kamaráda hlavní postavy. Podle výzkumu Marjorie Taylorové má imaginárního kamaráda 37 % dětí. A je to dokonce víc než 60 %, když započítáte „oživlé“ plyšáky nebo jiné hračky.

Stereotypní představa o imaginárních kamarádech není moc pozitivní. Ve filmech mají imaginární kamarády plaché děti, které mají problém se spřátelit doopravdy. A i psychologové si dlouho mysleli, že imaginární kamarádi plní především nějakou zástupnou funkci a poukazují na to, že se dítě v životě nějak trápí nebo je osamělé.

Celou tuto představu obrátil naruby letošní výzkum Marjorie Taylorové a jejích kolegů z University of Oregon. Povídali si s mnoha dětmi ve věku 3–8 let. Zjistili, že i dětem bez imaginárního kamaráda se ta představa tak zamlouvá, že si nějakého vymyslí rovnou při rozhovoru s výzkumníkem, a tak se pro jistotu vyptali i maminek a pečovatelek. A zjistili, že téměř neexistuje něco takového jako prototyp dítěte s imaginárním kamarádem.

Pokud nějaké odlišnosti zachytili, byly to tyto:

• Imaginární kamarády si častěji tvoří společenské děti, které mají rády lidi a tráví čas s ostatními.
  
• S vymýšlením kamarádů souvisí větší kreativita i schopnost snášet zátěž.
  
• O maličko častěji si imaginární přátele vymýšlí dívky.
  

Zdá se, že je to tedy právě naopak, než jak si vědci dlouho mysleli. Podle Taylorové může být tedy důvodem k vymýšlení společníků třeba to, že má dítě trochu volného času a vymyslet si takovouto postavu je zábava.

K čemu tedy imaginární kamarádi mohou sloužit?

S neviditelným přítelem trénujete řeč i sociální dovednosti

Lawrence Kutner ve své knize na toto téma píše, že 65 % sedmiletých dětí mělo někdy v průběhu života imaginárního společníka. Ten se stává integrální součástí života dítěte. Dává mu útěchu při potížích, společnost, když je dítě osamělé nebo se nudí, možnost mít nad někým moc – a také na koho svést vinu za rozbitou lampu v obývacím pokoji.

Pomáhá dětem orientovat se ve světě a zkoušet si nové chování. Podporuje je ve škole a v úspěších. Umožňuje dětem vést život, do kterého dospělí nevidí.

A jindy slouží jako externí svědomí. Kamarádi dětem napovídají, jaké rozhodnutí bude správné.

V australské studii z La Trobe University vyšlo, že děti ve věku 3–6 let s imaginárním kamarádem jsou kreativnější a sociálně pokročilejší. Dřívější studie napovídají tomu, že takové děti tvoří věty s komplexnější stavbou, mají větší slovník a lépe vychází se spolužáky. Také mezi spisovateli je větší procento těch, kteří nějakého neexistujícího společníka dříve měli.

Jedno z možných vysvětlení je, že když si vytvoříte někoho na hraní, máte více šancí trénovat konverzaci. Dokonce musíte zajistit obě strany konverzace. A taky abstraktní myšlení, různé role, originální nápady. Fantazie je něco jako laboratoř, ve které děti získávají dovednosti pro život.

Je potřeba dodat, že tento trénink dětem nepřináší jen imaginární kamarádi samotní, ale jakákoliv hra, kdy je něco „jen jako“.

Dobrá… ale co když mám kamaráda jako dospělý?

Většina neviditelných přátel postupem času zmizí s tím, jak člověk stárne. Ale někdy ne. Stává se i to, že si takového společníka vymyslíte třeba až během adolescence. Ani v tom věku se neukázalo, že by vytváření společníků bylo známkou patologie. Ve skutečnosti to častěji dělali dospívající s lepšími zvládacími mechanismy. A stejně tak se nepotvrdilo, že by neviditelní společníci sloužili jako náhrada za chybějící vztahy se skutečnými lidmi.

Určitou paralelou dětských neexistujících společníků může být třeba to, jak zmínění spisovatelé mluví o svých postavách: Jako by si po čase začaly žít svým vlastním životem.

Samozřejmě ne všichni společníci jsou vysloveně pozitivní. Stává se, že se k vám vaše vytvořená postava chová pěkně, ale postupem času začne spíš obtěžovat a být nepřátelská. V takovém případě je na místě zbystřit a zjistit, co se děje. A totéž platí v situaci, kdy taková fantazie přestane být vědomou hrou, když začne zabírat příliš velký prostor v životě, nebo když daný člověk nedovede fantazii odlišit od reality.

Imaginární kamarád může být delfín… nebo plechovka

Jaké jsou typy imaginárních přátel?

Jakékoliv. A to doslova. Protože dětská představivost nemá mnoho hranic.

Například…

• Plechovka s nakresleným obličejem. Opravdu. Chlapec v daném výzkumu ji nosil všude s sebou a byla to jeho nejlepší kamarádka. Někteří psychologové by ji ovšem za imaginární přítelkyni neoznačili, protože v užším vymezení sem patří pouze neviditelné a neexistující entity.
  
• Stádo krav různých barev a velikostí, které je potřeba krmit a přebalovat. Rodiče se o stádu dozvěděli, když tatínek omylem na jednu krávu šlápnul.
  
• Človíček, který žije v lampě. Ale je bílý, takže ho není vidět.
  
• Dvojče daného člověka. Nebo jeho vlastní odraz v zrcadle.
  

Imaginární přátelé mohou být lidé nebo fantazijní bytosti jako skřítci a andělé.

I když se děti chovají, jako by jejich kamarádi byli reální, ve skutečnosti ví, že jsou jen vymyšlení.

Speciální typ imaginárního kamaráda jsou antropomorfizovaná zvířata. Třeba když si dítě přeje pejska, ale nemůže ho dostat. Nebo bílý kůň, který běží vedle auta, když v něm dítě někam jede. A taky se dá vzít do školy a ustájit na záchodě.

A co vy? Máte zkušenost s neviditelným kamarádem u sebe nebo u vlastních dětí?