Stalo se vám někdy, že jste toho během jednoho dne zažili tolik, až se vám večer při usínání nechtělo věřit, že dnešní ráno bylo skutečně dnes ráno? Často se to lidem stává na dovolené. Když cestují, poznávají, řeší nové situace.

Neurovědci věří, že subjektivní vnímání času záleží na tom, kolik nových informací ukládáme do paměti. Čím víc podnětů mozek zpracovává, tím delší nám připadají minuty, hodiny a dny.

Když jsem se na škole přestěhovala za studiem do Hongkongu, s časem se na začátku studijního pobytu stalo přesně toto kouzlo. Každý den trval aspoň týden. Od rána do večera jsme museli zpracovat nespočet situací, vůní, barev, setkání, kulturních bizarností, dobrodružství a zážitků naprosto odlišných od čehokoliv známého z domova.

Po 14 dnech jsem nemohla uvěřit, že jsem v novém městě teprve tak krátce. A říkala jsem si, proboha, vždyť tu máme být ještě necelého půl roku. Připadalo mi to nepředstavitelné.

Jak už to bývá, postupně jsme si se spolužáky na nový domov zvykli. Pomalu jsme si znovu vytvořili nový stereotyp a rutinu. A po pár týdnech se čas začal vracet do své normální rychlosti… dokud jsme zase někam neodcestovali.

Čas je subjektivní i v rámci vteřin

Když lidé poprvé dělají bungee jumping nebo skáčou z letadla, často mají špatný odhad toho, jak dlouho padali. Řeknou, že pád trval třeba 10 vteřin, ale ve skutečnosti to bylo jen 5 vteřin. Pokud jste zažili autonehodu, možná máte sami zkušenost se zpomaleným časem. Člověk jako by měl najednou docela dost času. Roztříštěné sklo padá pomaleji než sněhové vločky.

Zajímavé poznání o opačném pólu ve vnímání času máme k dispozici od speleologa Michela Siffreho. Sám na sobě dělal sérii experimentů, ve kterých se po celé měsíce izoloval pod zemí bez světla nebo hodin.

Rutina je užitečná. Jejím překračováním si zveme do života úžas.

Jeden z experimentů spočíval v tom, že zkoušel každý den napočítat do 120 přesně za dvě minuty, tedy rychlostí jedno číslo za vteřinu. Postupem času, po týdnech v temnotě pod zemí, se skutečně naměřený interval prodlužoval. Nakonec, i když sám stále počítal podle svých „subjektivních vteřin“, mu napočítat do 120 trvalo celých pět minut.

Jak žasnout jako děti

Neurovědci jako třeba David Eagleman věří, že právě tato teorie o množství dat přicházejících do mozku zčásti vysvětluje, proč dětem běží čas pomaleji. Zatímco v šedesáti kolem vás jeden rok proletí jako nic, když je vám pět, je rok celá věčnost. Vlastně pětina dosavadního života dítěte. Pro děti je navíc mnohem více situací nových. Stále poznávají.

Co si z toho můžeme vzít pro vlastní dospělý život? Nikdy nevíme, kolik času nám bude přáno. Nakolik se nám podaří faktická dlouhověkost. Můžeme si ale vědomě „dělat život delší“ pocitově. Jak?

Tím, že budeme občas narušovat svou životní rutinu. Ta je v mnohém dobrá a potřebná – samozřejmě není možné a ani zdravé žít neustále jen v nových a nových zážitcích.

Schopnost umět se popasovat s nějakou (vlastně docela značnou) mírou životní šedi je extrémně důležitá pro zdravý a spokojený život. Je to něco, co často chybí třeba drogově závislým lidem.

Ale teorie o subjektivním času dává další dobrý důvod hledat zpestření, občas udělat něco neočekávatelného, pouštět se do nových situací.

A žasnout přitom jako dítě.

Jak je možné, že dovedeme správně odhadnout trvání vyučovací hodiny? Nebo si dokonce naplánovat, v kolik hodin se chceme vzbudit – a opravdu to zvládnout? Více si o vnitřních hodinách našeho mozku řekneme v článku Vnitřní hodiny.