Pamatujete si začátek filmu Amélie z Montmartru? Matka Amélie nesnáší, když se jí omylem dotkne cizí člověk. Naopak miluje vysypat obsah své kabelky, všechno probrat, vyčistit a poskládat úhledně zpět. Amélie samotná miluje zabořit prsty do pytle s luštěninami, rozbít lžičkou krustu na crème brûlée a házet žabky do kanálu Sv. Martina.

Dokud jde o takové drobné, roztomilé a nenápadné projevy našich osobností, jsme relativně v klidu. Některé naše bizarní zvyky nám připadají trochu bláznivé a nepřiznáme je jen tak někomu, ale často věříme, že i s nimi jsme pro druhé přijatelní. (Mimochodem, poznáte, kdy už je to na psychiatra?)

Ale co větší odchylky, které ukazují nějaký ne tak úplně veřejný kousek vašeho já?

Existuje komunita lidí, kteří se převlékají za plyšáky a chodí tak po Praze. Jiní se navzájem svazují a přivázaní fotí. Osobně znám i takové, kteří během víkendů napodobují zvyky Siouxů.

A pak jsou tu desítky lidí, kteří ani nic nápadného nedělají. Prostě jsou jen přesvědčení, že kdyby je někdo poznal doopravdy, přestane je mít rád.

Nejméně veřejné kousky našich já

Pokud se lidé bojí, že budou odmítnutí kvůli svým povahovým zvláštnostem nebo zálibám, dvojnásob to platí v oblasti sexuality. Jednoduše ne každý má fantazie o posteli pokryté okvětními plátky růží.

Současně se v této oblasti člověk velmi odhaluje, je nesmírně citlivý a zranitelný a taky tak trochu ztrácí kontrolu. A tak vzniká obrovský prostor pro osamělost a pochybnosti o sobě i o vlastní přijatelnosti:

• Snese někdo, že zrovna moje fantazie jsou trochu zvláštní?
  
• Snesl by to aspoň můj partner?
  
• Neodmítne mě každý, kdo se o tom dozví?
  
• Jsem špatný člověk, když mě tohle vůbec napadá?
  
• Ale co s tím, když si poručit nemůžu?
  

Za dobrý příklad si můžeme vzít takové BDSM praktiky, Hlásí se k nim zhruba 2 % populace. To není zrovna mnoho, a lidé s fantaziemi z této oblasti se často bojí, že je s nimi něco v nepořádku, byť ve skutečnosti nejsou společnosti nebezpečnými sadisty a doopravdy by neublížili mouše.

Sex je prostor, kde přestanete být dobrým občanem, který se stará o věci a je zodpovědný.

Ale když se zeptáte, co si lidé představují a co by byli ochotní někdy zkusit, dostanete se na 11 % mužů a 17 % žen, kteří někdy zkusili svazování, každého pátého, který někdy použil masku, pásky přes oči nebo podobné pomůcky tradičně spojované s bondáží, nebo až dvě třetiny žen, které si někdy tak trochu přejí vyzkoušet si ve hře podřízenou a odevzdanou roli. Obří úspěch filmu 50 odstínů šedi taky o něčem vypovídá.

Sex je místo

Proč se zrovna v erotice můžou projevit i jiné než běžně ukazované aspekty nás samých? A proč může být tak obtížné nechat se v tomto poznat a riskovat odmítnutí?

Zajímavě o tom vypráví třeba vztahová poradkyně Esther Perelová:

„Spíše než něco, co děláte, je sex místo, na které jdete. Je to prostor, do kterého vstoupíte uvnitř vás s někým jiným, nebo jinými.

Takže kam v sexu cestujete? Na kterou svou část se připojujete? Co se tam snažíte vyjádřit? Je to místo pro transcedentální zkušenost a duševní jednotu? Je to místo, kde můžete být sprostí a agresivní v mezích bezpečnosti? Je to místo, kde konečně můžete kapitulovat a vzdát se odpovědnosti za cokoliv?Je to místo, kde můžete vyjádřit svá dětinská přání? O co tam jde?

Je to řeč, jazyk. Ne jen chování. Je to prostor, ve kterém opustíte Management Incorporated nebo program agilního vývoje a přestanete být dobrým občanem, který se stará o věci a je zodpovědný.“

V článku Naše užitečná šílenství se podíváme na to, co je normální, co je nemoc a co je projev naší rozmanitosti v osobnostech a povahách. A jak to všechno leží na jednom kontinuu. Tentokrát už to nebude o sexu, ale o neškodných a užitečných podobách duševních chorob, které máme všichni.