„Neochotný hrdina“ je termín psychologa Philipa Zimbarda, známého díky anatomii situací, ve kterých lidé propadají zlu. Podle něj existuje ve společnosti jen malé množství lidí, jako je Gándhí, Matka Tereza nebo Dalajlama. A stejně tak je málo těch, kteří jsou z podstaty a skutečně zlí. Většina lidí se vejde do celého spektra mezi těmito dvěma póly. Nejsou to celoživotní hrdinové, ale mohou se stát hrdiny momentů.

Hrdinou momentu je podle Zimbarda člověk, který spontánně udělá něco odvážného, co nikdy předtím neudělal. Prostě zareaguje na volání situace.

Mluví třeba o mladém černošském tátovi od rodiny, který viděl v metru jiného člověka dostat mrtvičku a spadnout do kolejiště. Protože se blížil vlak, skočil za ním, stáhl ho doprostřed kolejiště a přikryl ho vlastním tělem tak, aby vlak projel nad nimi oběma.

Nebo o devítiletém čínském klukovi, který uprostřed zemětřesení pomohl ze sutin dvěma spolužákům. A když se ho ptali, proč to udělal, řekl: „Měl jsem zrovna službu, dozor na chodbě. Byla to moje povinnost, pomoct spolužákům!“

Ale může to být i člověk, který vidí, že se děje něco špatného, a udělá něco, aby to zastavil. Někdy stačí na zlo upozornit. Říct: „Tohle je špatně, mohli bychom udělat toto.“ I když to třeba znamená postavit se autoritě.

Za hrdinský čin považuje Zimbardo také to, když po šesti dnech slavného Stanfordského experimentu přišla jeho tehdejší přítelkyně a řekla: „Nevidíš, co se děje? Tohle nejsou vězni a dozorci, ale mladí kluci, kteří trpí. Znám tě jako profesora, který má rád studenty a oni jeho. Ale jestli je tohle tvoje skutečná osobnost, pak v našem vztahu nemůžu pokračovat.“

Opakem hrdiny není zločinec, ale přihlížející

Zimbardo rád cituje Danteho Inferno: Ta nejvíce horká místa v pekle jsou rezervovaná pro lidi, kteří si v časech velkých morálních krizí zachovávají svou neutralitu.

Hrdinové jsou běžní lidé, kteří se nebojí riskovat, aby bránili morální zásady. Studenti, kteří se bouří proti bossingu na katedře, i když tím riskují potíže u zkoušek. Zaměstnanec, který se zastává u šéfa kolegy. Člověk, který se stal obětí trestného činu a mluví o tom. Člověk s duševní nemocí, který vypráví o svých zkušenostech, aby pomohl lidem pochopit ostatní duševně nemocné.

Jaká je tedy Zimbardova rada pro hrdiny?

• Znát situace, ve kterých je snadné stát se pasivním přihlížejícím. Situace, kdy jsou lidé v anonymitě, zodpovědnost za řešení nebo pomoc je rozptýlená, tlačí na vás šéf a vyžaduje poslušnost nebo se podřizujete skupině kolegů. Anebo tam, kde se s lidmi jedná jako s objekty nebo s čísly.
  
• Snažit se takové situace zvrátit. Třeba tam, kde hrozí dehumanizace nějaké skupiny, vytrvale pamatovat na to, že ti druzí jsou taky lidé. Zimbardův hrdina nedá bezdomovci dvacku jen tak. Zeptá se ho, jak se jmenuje, představí se, podá mu ruku a řekne: „Mrzí mě, že se vám nedaří. Snad tohle trochu pomůže.“
  
• Vytvořit kolem sebe síť. Zajistit, aby s vámi souhlasili další lidé a pomohli vám. Protože hrdinové jsou nejefektivnější ve skupině.
  

Nenápadným hrdinou může být každý. A vlastně pro to vůbec nemusíte měnit to, kým jste právě teď.