„Schválně to nádobí neumyl. Vykašlal se na to, protože ví, že to udělám já!“ „Je to lempl a nechce pracovat, to je celé. Takhle to odfláknout!“ „Volit Trumpa můžou jen idioti, kteří by ani neměli mít volební právo.“ Všechny tři věty mají společné hlavně rychlé odsouzení pachatele. Bez zamyšlení nad tím, jestli měl dotyčný ke svému činu i jiný důvod než špatné vlastnosti a úmysly, případně obyčejnou hloupost.

Když se mluví o jevu zvaném v psychologii základní atribuční chyba, často se zmiňuje situace, kdy prší, projíždí kolem vás auto, projede kaluží a nahodí vás vodou. Přirozená lidská tendence je rozčílit se, že to řidič udělal schválně. Nebo minimálně že neumí řídit. Máme tendenci opomíjet vliv situace. Třeba byla v silnici díra, kterou řidič nemohl vidět.

Když posuzujeme činy druhých, přeceňujeme zkrátka vliv jejich vlastností či povahy a podceňujeme situační faktory – zvlášť tehdy, když posuzujeme negativní chování. Oproti tomu vlastní selhání přisoudíme spíš situaci. Zatímco vlastní dlouhodobou nezaměstnanost přičteme špatné situaci na trhu práce, cizí nezaměstnanost s větší pravděpodobností jeho lenosti, neschopnosti a tomu, že se dost nesnaží.

Příklad s autem je jedna drobná situace. Ale základní atribuční chyba má dalekosáhlé důsledky ve všech možných oblastech.

• V práci se můžete zlobit na kolegu, že se vykašlal na práci a nesplnil zadání, protože nevíte, že na něj současně tlačili s termínem z druhého oddělení, večer dostal migrénu nebo neměl k dispozici všechny podklady.
  Mnohem líp se přitom domluví tým, ve kterém jednotlivci pevně věří, že každý z kolegů dělá to nejlepší, co umí. A když nastane průšvih, nejspíš je chyba někde jinde než v nekompetenci kolegy.
  
• Nikdo nevolí podivnou politickou stranu proto, že je idiot. Velmi pravděpodobně ho něco trápí, něco mu vadí a hledá řešení – byť se přitom třeba nechá zmanipulovat, protože se manipulaci neumí bránit.
  

Vždycky je lepší věřit, že lidi mají své důvody

Někdy rozumné, někdy nerozumné. Když je někdo konstantně protivný, když je pasivní a odevzdaný, když kolem sebe kope – něco ho k tomu obvykle přivedlo. Neznamená to v nejmenším, že je třeba s takovým člověkem trávit čas. Ale snaha o pochopení zaprvé sama o sobě obrušuje hrany, zadruhé aspoň nebudete tak naštvaní.

I z tohohle pohledu je výhodnější „neprávem pochopit“ než „neprávem obvinit“. No schválně. Co vás rozčílí víc? Když vás někdo ve velké rychlosti předjede na plné čáře a vy si řeknete, že je to arogantní idiot, nebo když si pomyslíte, že asi zrovna veze svoji ženu do porodnice?

Americký spisovatel David J. Pollay to celé posunul na ještě pokročilejší úroveň vtipnou metaforou popelářského vozu. Popisuje lidi jako auta, která s sebou vozí svoje odpadky.

Svoje těžkosti, starosti a taky ty odpadky, které na ně nasypala jiná auta. Jezdí po světě a občas, když mají odpadků moc, je musí na někoho vysypat. A někdy se stane, že je začnou sypat v podobě nepříjemností zrovna na vás.

Můžete se naježit a naštvat se na něj. Můžete mu na to skočit a naštvat se na sebe. Ale když máte dobrý den a vzpomenete si, můžete si taky zkusit říct: „Páni, chudák, ten jich teda má.“

Audiobook Nely G. Wurmové

Autorka článku vás provede krizovými stavy a vypjatými situacemi: Jak uhájit své zájmy