Když se vytočíme úplně sami

Znáte to, když se na někoho rozčílíte ještě předtím, než ho vůbec uvidíte – prostě proto, že si začnete představovat, co vám řekne a jak se bude chovat? Anebo váš protějšek utrousí z jeho hlediska nezávadnou poznámku o tom, že dneska nemá hlad, a vy v tom uslyšíte kritiku na svou upečenou bábovku, na své kulinářské schopnosti a nakonec i na sebe jako manželku, takže v reakci na „já ani nemám hlad“ začnete křičet, že „já se tady snažím, vyvařuju, a ty se jen flákáš a ještě kritizuješ“?

Možná to znáte jako vtip: Chlapík si jde k sousedovi půjčit sáně. A jak tak jde, říká si: „Ten soused je takový lakomec, kdoví, jestli mi je vůbec půjčí.“ Jde dál, ujde další kilometr a říká si: „On mi je určitě nepůjčí, potvora jedna lakomá, však ho znám!“

Nakonec dojde až k sousedovi a zaklepe. Když mu soused otevře, chlapík na něj zařve: „Víš co, ty lakoto, strč si ty svoje sáně do…!!!“

Do současnosti může protéct naštvání úplně odjinud

Mechanismy, jak se to stane, jsou různé. Pokud vás někdo dlouhodobě štve, snadno se vám může začít dít, že na setkání s ním chodíte už „předvytočení“ jen z toho, že si představujete jeho reakce. Je jasné, že v takovém rozpoložení je i pravděpodobnost skutečného konfliktu větší.

Taky na druhého člověka můžete přenést naštvání, které ve skutečnosti patří někomu úplně jinému. Můžete večer zažít problém se zásilkou na poště a přenést se přes to s veselou myslí. Ale pokud už jste za den řešili pět problémů, možná na pošťačku začnete křičet nejen za balík, ale taky za šéfa, svoje děti, obtížného zákazníka v práci a nepříjemného policistu, co vás stopnul v autě.

Mohlo by vás zajímat

Nový vztah, staré rány

Jakmile se trochu otevřete, přijde studená sprcha. Co se to děje?

Přečíst článek

Obzvlášť nešťastné jsou myšlenkové smyčky, které jdou hluboko do minulosti a do našich zranění. Když jste vašim rodičům nikdy v životě v ničem nebyli dost dobří a kritiku očekáváte na každém rohu, snadno se z nemám hlad stane myslí si, že neumím vařit a starat se o domácnost a odtud a co on tady doma dělá, že si dovoluje mě kritizovat. A přejeď si radši do levého pruhu se promění v myslí si, že neumím řídit a odtud na už s ním nikdy nikam nepojedu.

Co nám v takové situaci může pomoci?

• Odvaha cítit a konstruktivně projevit hněv v těch chvílích, kdy je to skutečně přiléhavé.
  
• Sebereflexe a schopnost být dobrým pozorovatelem vlastních myšlenek.
  

Když se něco takového děje, třeba ne v tu danou chvíli, ale aspoň zpětně je možné si uvědomit, o co vlastně šlo. Jaká slova padla a jaké skutečnosti se na začátku opravdu staly, a co už jsme si sami přidali. Komu náš hněv ve skutečnosti patřil.

Pokud si vypěstujete citlivost na to, na jaká témata se ježíte a co ve vás spouští staré křivdy, dovedete si pokřivené smyčky samovytočení možná příště všimnout už ve chvíli, kdy se to aktuálně bude dít. A prozkoumat, jestli jsou vaše myšlenky a pocity opravdu adekvátní – nebo byste se měli zlobit jindy, jinde a třeba i na někoho jiného.