„Neměli bychom hledat potvrzení, podporu a lásku u druhých. Člověk by měl umět si tyto věci dát sám a na ostatních být nezávislý.“ Takovou představu má mnoho lidí se zájmem o osobní rozvoj. Jenže člověk je ze své podstaty vztahová bytost. Nedává smysl chtít, ať ke štěstí nepotřebujeme jiné lidi.

Vlastně teď jdu na první pohled trochu proti tomu, co jsem sama psala k tématu výkonu, užitečnosti a vnímání vlastní hodnoty. Uvažovali jsme o tom, co se děje, když nás nedostatek sebepřijetí a špatný sebeobraz nutí hledat důkazy o oprávněnosti naší existence v činnostech nebo u ostatních lidí. Když musíme zápasit o základní víru v to, že jsme hodní lásky, že můžeme uspět, že jsme v pořádku tak, jak jsme. Že přesně takoví máme na světě své místo.

Jak dobře pracujete? Líbíte se mužům? Jste úspěšní ve společnosti?

Mnoho trápení vzniká z toho, když se výkonem, snahou, atributy úspěchu a uznání snažíme vyvrátit hluboký a niterný pocit, že nejsme dost dobří (dost zajímaví, dost hezcí, dost chytří…).

Současně je ale základní přirozeností člověka, že potřebuje být součástí vztahů. To, jak se k nám lidé chovají, se nutně projeví v našem sebeobrazu – ať chceme, nebo ne.

Když jsme kdesi hluboko uvnitř přesvědčení, že jsme pro druhé nepřijatelní takoví, jací jsme, často nevidíme důkazy o opaku, i když nám zvenčí přicházejí. Jenže tomu přesvědčení sotva přestaneme věřit, dokud opravdové přijetí od druhých nezažijeme.

Má to zkrátka dvě stránky. Sami dokážeme ujít dalekou cestu, a někdy to stačí, ale většinou potřebujeme novou zkušenost. Musíme zažít zájem, úctu a pochopení od druhého člověka. A v sobě musíme udělat prostor pro to, abychom jeho zájem, úctu a pochopení mohli zavnímat, ucítit a dovolit si tomu všemu uvěřit.

Chceme někam patřit a k něčemu přispívat

To je jedna ze základních myšlenek individuální psychologie Alfreda Adlera. Podle něj každý člověk potřebuje zažívat úspěch, cítit zájem druhých, být prospěšný ve společnosti a v komunitě.

Byla by chyba si myslet, že spokojenost zralého člověka na ostatních lidech nezávisí. Že zdravý člověk nepotřebuje oporu a potvrzení, a že kdo má dost sebelásky, nepotřebuje lásku druhých.

Stejně tak mohu věřit, že chybami se člověk učí, a taky je to pravda. Pokud ale budu jenom a jenom selhávat, po nějakém kratším či delším čase sebevědomí ztratím, byť bylo na začátku sebezdravější.

Žijeme ve vztahovém světě a propojení s dalšími lidmi dává našim životům velký význam. Pokud nemáme schopnost nebo možnost propojení zažívat, obvykle se trápíme.

Johann Hari dokonce mluví o propojení jako o protikladu závislosti, ve smyslu závislosti například na drogách. Podle něj po drogách nesáhne člověk, který má zdravé vztahy s druhými lidmi. Cesta ven z drogové závislosti tedy vede přes znovunavázání blízkosti. Člověk sám to nezvládne bez léčivého prostředí.

Jedno ovlivňuje druhé

Co podmiňuje, jestli budeme schopní opravdového spojení s druhým člověkem? Z velké míry je to naše schopnost být v kontaktu zranitelní. Když někomu dovolíme, aby nás doopravdy poznal, když sobě dovolíme mít někoho rádi, vždycky riskujeme.

Strach z blízkosti, stejně jako přesvědčení nejsem dost dobrý nebo jsem nepřijatelný v nás vznikly v kontaktu s druhými a v důsledku zkušenosti. V kontaktu s druhými a v důsledku zkušenosti mohou taky zaniknout, pokud tomu zevnitř pomůžeme. Často ostatně zanikají třeba při setkáních s terapeutem. A to nejléčivější přitom nejsou předaná moudra, techniky a vhledy, ale opravdový mezilidský vztah.

Pokud máte chviličku, pusťte si skvělé video od vědkyně Brené Brown o výzkumu souvislostí vztahů, studu, odvahy a zranitelnosti.

A o tom, jak figuruje lidská síť a opravdové vztahy v léčení duševních nemocí i v zachování životní spokojenosti v kontrastu s individualistickým přístupem měl bych si na všechno stačit sám si budeme víc povídat zítra v článku Začít u sebe nestačí.